Holky nemaj ponětí
Boris Vian
Z francúzkeho originálu preložil Fellipe Serrano. Vydalo nakladatelstvo PASEKA
Kapitola 6
Když jsem se pěkne vykoupal, namasíroval, vypucoval, vysušil, ležim si tak v suchu na kanapi, rozvažiju a vidim, že celá ta věc s rozpíchanejma pneumatikama nebyla tak moc zlá. Zdrželo mě to sice o půlhodinku navíc, hlavně když nic nedělá, jak je den dlouhej; jak tak na to koukám, jestli to mohlo Gaye trochu ulevit, měla na tuhle malou odplatu nárok.
Čtu podruhý jednu detektivku, která není ani trochu drsná, vzhledem k tomu, že na jedenáctý stránce je teprve pátá vražda, a začne zvonit telefon. Natáhnu ruku a zvednu sluchátko.
"To je Francis? Tady Gaya."
"A hele," povidam. "Nemáš na prodej duše do peumatik?"
Směje se.
"Ne Francisi. Je mi to moc líto. Byla jsem nervózní."
No tedy až se jednou naštve. Měl bych si asi nechat auto apancéřovat.
"Francisi... Chtěla bych s tebou dneska večer někam jít... Šel bys? Stavím se pro tebe... ráda bych se s tebou... to... no ráda bych se s tebou udobřila."
Jsem z toho celj vedle, když si vzpomenu, v jakým stavu jsem ji nechal. No konec konců... byla pod vlivem toho svýho svinstva... Domluveno, zavěsim... A taky bych rád věděl, co za tím vším je. Ubíjím čas velkejma lokama whisky s citrónem, a to ho ubíjí moc dobře. Oblíknu se... Pokolikátý už se to dneska oblíkam. V tmavomodrým smokingu je ze mě náramnej fešák, nikto by ve mně nepoznal odpornýho pobudu, z kterýho crčel olej.
Narazim si slušivý klobouček a už jsem venku. Minutu před dohodnutým časem.
Minutu nato, na chlup, přede mnou zastaví Gaya ve svym sporťáku; se staženou střechou; popadnu okraj a hupsnu dovnitř bez otv=irání dveří. Tnehle trik vám doporučuju; při prvních deseti pokusech z něj trochu bolej lejtka a pojedenáctý si můžete natrhnout gatě o kliku, ale účinek na publikum je zaručenej.
"Kam jedem?" ptam se.
"Do Fawn's," odpoví mi.
"Proč ne," řikam.
Je veselá jako regiment pěnkav. Čas od časi po mně mrkne očkem a dáme se oba do smíchu. člověk by nám hádal tři roky. Tři roky dolů.
Motá se spoustou ulic, ale grosso modo začínám poznávat, kde jsme, předevšim, když projedem kolem Thomas Circlu, na rohu Vermont Avenue a Massachissets. Jedem dál na jih, ale zůstáváme pořád v N.W. a Gaya zaparkuje před nevýraznou boudou u Farragut Square. Vede nás ona, lepim se jí na paty. Vstoupíme do prázdnýho sálu, je v podzemí, leze se tam po sotva osvětlenejch schodech, už jsme dorazili.
To mě teda podržte. Koukám na ty lidi, co tam jsou, v tomhle trochu snobským baru, kovaný železo, umělá hmota, reflektory, a začíná mi svítat. Náramně mi svitlo. Jestli jediná z těch bab, co jsou tady, kdy chrápala s mužským, tak jsem medúza; a jestli tihle chlapíci dělaj do opačnýho pohlaví, tak Washington prodával na rohu buráky. Lesby a buzíci, takový jsou tady klienti... a já se tu necejtim ve svý kůži. Ostatně, po pravdě vám musim říct, že tu jsou všeho všudy tři mužský na tucet ženskejch... nebo spíš jim říkejte, jak chcete, poněvadž tyhlecty sestřičky, ty nemaj jméno.
Hle, znovu richard Walcott a hle, znovu jeh věrný průvodce - řekl jsem vám už, že se jmenuje Ted Le May? Krásný jméno, co... a vypadá na to. Třetí "muž" je co nejzářivější blondýn, velký a urostlý. fuj, musí bejt měkkej jako slimejš.
Pokud jde o holčiny... víte, co to bejvá za odrůdu. A pochopitelně, některý dokonce nosej brejle, kterejma to korunujou. Co mě ale udivuje, že policie tenhle krám nezavře. Ve Washingtonu je to dost divný.
No... zbytečný se ptát. Protekce.
Walcott se na mě přátelsky usměje, nevypadá ani trochu naštvaně. Počítám, že měl ten svůj Chriscraft pojištěnej. Nebo že nebyl jeho. Nebo hraje komedii. Posadim se. Proč mě sem ale k čertu ta potvora Gaya zatáhla? Sedí vedle mě. Mezi náma dvěma, její kabelka. Náhle si všimnu, že je otevřená a nakouknu do ní, zatímco nám nějaká ženská, šeredná, až by člověk řval, nese sklenice.
V Gayině kabelce je malý paklík bankovek... ale velkejch.
Nemusim se na né koukat dvakrát. Má tam deset táců, těžký prachy.
Nedbale udělám, co je potřebí, a než bys řekl švec, mám je v kapse. Teď potřebuju záminku, abych se na pět minut dostal na vzduch. Vstanu a hraju toho, kdo musí na chvilku odejít.
"Kam jdeš, Francisi," řiká mi Gaya a chytá mě za ruku.
"Nechal jsem štrajtofli v autě," povidam.
"Ale vrátíš se?"
"No jasně!"
"Půjdu s váma..." nabízí se jeden z hošů.
"Hned jsem zpátky, povidam vám."
Pěkne beru schody po čtyřech a jsem venku. Trošku se šťourám v bedně s nářadím, potom pod kapotou a je to. Všechno O.K.
Vraťme se do suterénu. Gaya vypadala pěkně neklidně, když jsem odchádzel. Je tu prořád, a jako by se jí ulevilo, když mě vidí zpátky.
K čemu mélo sloužit těch deset táců? Asi k zaplacení další várky. Nebo tim chtěla zacpat hubu nějakýmu vyděračovi?
Kde ostatně Gaya k tém deseti tácům přišla?
Jsou tady všichni, žvatlaj. Opravdová bláznivě prosťoučká konverzace, kde se vypráví o všem mimo toho, co by tak mohlo zajímat normální lidi. Helemese, ten velkej blonďatej hoša si přised. Teďka je hned vedle mě, trošku stranou. Je to švenda, ovzduší, řekl by někdo, jakoby zhoustlo.
Teď mluvýme o lodích a o Potomacu. A o tom, jak se kdo vykoupal v Potomacu. A o červenobílém Chriscraftu.
A Richard Walcott se na mě teď dívá jaksi divně. A pokud jde o Teda Le May, ten zapomíná na svý pěkný spůsoby. Už o tom nepochybuju. Tihle dva se na mě asi přece jen kapku zloběj.
"A proto," končí Richard, "jsme poprosili Gayu, aby vás přivedla; a děkujem jí, že to udělala."
"Promiňte, ale dost dobře jsem nepochopil vaše pohnoutky. Přece vám nemůže sejít na nějakém Chriscraftu... kduž prodáváte drogy na kila..." Prohodil jsem to jako náhodou, ale přece jenom mezi nás dopadl stín.
Taky ale dopadlo něco, vůbec ne náhodou, a sice ráda pěstí na moji lebku. Ten velkej blonďák, na kterýcho jsem skoro zapomněl. Že by to udělal naschvál? Nic mi o tom neni známo, ale strefil se právě do tý boule, co jsem si pořídil při pádu, kterým jsem uzavřel svou ranní projížďku po vodách Potomacu.
Já to tušil, že ten šibal má hadrový svaly. Nic to neni, jeden bod. A abychom se trochu pobavil, nadzvednu stůl a hodim ho Walcottovi do ksichtu. Opravdu, myslim, že toho chlápka nemám rád. S potěšením konstatuju, že to dostal doprostřed ciferníku. Bude si muset zajít do Ústavu péče o krásu.
Bar je osiřelej. Jsem tady sám proti tý tlupě.
Gaya je tu pořád, po mý levici. Blonďáka po mý pravici trochu uvedl do rozpaků pořádný kopanec do brady. Člověk by řekl, že snad mám něco proti jejich ksichtům.
Čapnu Gayinu kabelku. Je to pěkná finta. A letim ke schodům. Na milýho Francise jsou takoví tři chudáci moc krátký.
Jó, jenže na schodech je trochu jinej typ maura.
Hroznej chlap. Rezavej, má špičatou lebku, je chlupatej a vypadá jako medvěd; váží nejmíň dvě sté kilo a neni vůbec hodnej; to se pozná na jeho malejch prasečích očkách utopenejch v sádle.
stanu párkrát štokrletem do žeber. Nic vážnýho. Ale ten tlustej bude zlej. Musim se rozhodnout.
Rozhodnu se. Sebéhnu se schodů. Finta. Prudce se otočim, hodim tlusťochovi kabelku přes hlavu a vlítnu mu medzi nohy ve chvíli, kdy letí se schodů. Pane bože... snad nikdy neprojdu. To chlapisko má stehna jako slon nohy. Uf! Nadzvednu ho... jde to, prošel jsem. Svalí se. Slyším řev, to asi kamarád spadl Tedovi na nohu.
Hurá, už jsem v přízemí. Tady zase malá nepříjemnost. Všetko, co se podobá dveřím, je neprodyšně zavřený.
Sebral jsem kabelku. Podívejme se na tyhle dveře. Ne! Máme moc naspěch! Popadnu pár židlí a mrsknu s nima do schodiště, mám dojem, že se někdo snaží utíkat sem nahoru. Všechno svišt=i dost rychle, nikto nemů=ze nic namítat. Nemáme ani čas se nudit. Těžkou dubovou stoličkou tŕískám do zámku. Je to dost šmejd. Povoluje.
Moje lebka taky. Padám do bezvědomí.
Kapitola 7
Přece byste si ale nemysleli, že mínim zůstat v bezvědomí dlouho, abyste si mohli sko=cit na skleničku do bistra na rohu. Ne ne. A navíc mi právě nalili do krku flašku Seven-upu a můžu vás ujistit, že to probouzí. To dělaj asi ty bubliny.
Jsem zase dole v suterénu. Na zemi se válí hromada něčeho. Ten velkej rezoun. Vypadá to, že si skoro ublížil, jak upad. Vůbec se nehejbá.
Je tu taky Ted Le May, kterej se drží za paži, Walcottovi teče rajská z nosu a Gaya, ta neřiká nic.
Ten druhej velkej blonďák má nějak pochroumanou sanici a dívá se na mě náramně nepřívětivě.
No a já mám makovici rozsalátovanou a jsem přovázanej na židli. Zastaralej systém.
"Francisi," ptá se mě Gaya, "kams dal těch deset tisíc dolarů?"
"Kerejch?" ptam se jí.
To se podívejme, ono mě to bolí, když mám mluvit.
"Ty, co měla v kabelce, ty hajzle," řiká mi velkej blonďák.
A přidá velkou šupu pěstí přímo mně do nosu.
Tím hůŕ pro něj, neměl si o to říkat, plivnu mu do oka. Nic jinýho udělat nemůžu. Nevypadá nijak nadšeně a dostanu druhou ránu do ksichtu, ale to tak moc nevadí, já se chci taky podílet na rozdávání, ne?
"Co je tomu tlustýmu?" ptam se.
"Trošku se poškodil," řiká Walcott, "a ty na tom za chvíli nebudeš líp."
"Ó to snad ne!" povidam. "Myslim, že jsete moc fajnový na to, abyste mi chtěli ublížit."
"Francisi," řiká Gaya, "kams dal těch deset tisíc?"
Gaya pěkne šílí. Asi za chvíli vybuchne.
"Já jsem je nevzal," řikam, "a protože brzo umřu, neotravuj mě se svejma špinavejma penězma."
Buch! Dostanu ďahu nohou od židle do pravý tváře. Sviňák. To Ted le May. Mám dojem, že rupla kost. Flušu rajskou. Bolí to.
"Každopádně ti můžu říct jednu věc," povidám. "Až umřu, tak těžko uvidíš těch deset papírů, který jsem to chtěl dát jako svatební dar."
Už je to tady. To mi chybělo. Botou do ciferníku. V botě noha, Walcottova noha. Pochválena budiž móda tenkých podrá=zek. Považte, co by to dělalo třeba na lyžařským zájezdu.
Přesto mi z nosu teče krve, že by to potěšilo každýho košeráka. Brzo budu zralej na výsek, jako telecí.
Gaya zasáhne.
"Nechte ho."
"Co myslíš," řiká Richard. "Ten má tvrdou kebuli, tenhle bejk."
"Je mi jedno, jesli ho třískáte,"povidá Gaya, "ale chci, aby im vrátil mý prachy."
Chudák holka! To, co řiká, je pěkně svinský, ale je tak vudaná na milost těmhle špinavcům, že mi jé je líto. Jestli to má zapotřebí takhle zkoušet kvůli drogám.
"Gayo," povidam, "dostaň mě odsuď, a zejtra máš doma deset tisíc dolarů. Nevim o jaký prachy jde, ale bejvalas moje kamarádka a konec konců nemůžeš zodpovídat za existenci takový bandy úchylú, jako jsou tihle tři bóžové."
Krach! neselhává to. Už nevěděj, kam třískat, a to mě zachrání. Jestli budou za chvilku hledat nedotčený místo, budou se muset otloukat navzájem. Teď už mi dělá téžkosti i mluvení a chce se mi blejt. Necejtim se zrovna nejlíp v tuhle chvíli.
"Gayo," ŕikam, "nebudu o nic prosit tyhle tři svině. Jestli ale můžeš něco udělat, udělej to. Jinak bude bráška vyprávět to, co jsem mu o týhle historii řekl."
Stydim se, že do toho tahám Ritchieho, poněvadž tohle nejsou jeho starosti, protože on má svý studie, a páč jsem se do tohodle průšvihu namontoval sám. A taky, protože mám svýho brášku rád a nechtěl bych, aby v něčem lítal. Ale je to můj jedinej trumf. Ti tři jsou na mě tak naštvaný, že jsou schopný přijít kvůli sladký pomstě o deset táců.
Krupobití skončí. Gaya s nima mluví. Už skoro neslyšim. Rozvážou mě. Vstanu, jde to dost mizerně. Couvnu a mám chu=t se zasmát, ale ne moc dlouho, protože hned zase spadnu na židli a když se směju, mám dojem, jako by se mi huba rozvírala najednou na tři strany.
Každopádně jsem dostal pořádně naboucháno. Ale taky bych chtěl, aby se ten tlustej ryšavec probral. Toho jsem pořádně uspal!
"Nehejbej se!" řiká mi Walcott.
Dívám se na něj. Má v ruce bouchačku. Mohl bych to risknout, nejspíš to bude jeden z těch čarostřelců... ale raděj ne, kdyby náhodou mířil vedle, mohl by mě dostat.
"Díky Gayo," řikam, abych naštval ostatní.
"Neděkuj mi Francisi. Ublížils mi víc, než si myslíš, a byla bych je klidně nechala té oddělat... jenže moc potřebuju ty prachy."
"Seš si jistá, že ti je neďobli oni?"
Křenim se, ale neudělal jsem dobře. Zbývaly nohy od židlí. Jenže už pét minut stojim na nohou a mravenčení mě přešlo. Tu poslední pecku mi dal Ted Le Mau... skokem ho držim a použiju ho proti Walcottovi jako štít. Teď můžeš střilet, kamaráde. Jen do toho!
Tedovi se to tolik nelíbí. Zmítá se, ale já ho držim pevně. Hlídám koutkem třetího, toho dlouhýho blonďáka a v tu chvíli vidim, že se ryšavec začíná hejbat. Dobrý, mrtvej neni, to je všecko, co jsem chtěl vědět... ale teďka rychle, nepotřebuju, aby zrovna hned vstal. Popadnu Teda za krk a za pásek, přitlačim, ať to trochu cejtí, a pak ho vší silou mrsknu na richarda. Vyjde rána z pistole a někdo zakváká. Velkej blonďák to koupil přímo do zadnice, je to dokonalý; hernajs, ten tlustej ryšoun se furt víc a víc hejbe... letim ke schodům. Na odchodu křiknu:
"Zejtra dostaneš svý prachy, Gayo. To ti slibuju."
Vyběhnu nahoru, už podruhý a tentokrát líp. Tady máme auto... hupsnu do něj. Vlastně jsem si ani nevšim, ze jsem odcházel dveřma... tak to jsem je určitě předtim roztřískal na maděru, žádná mýlka. Nastartuje... Startuju na trojku, protože mám naspěch... Uf..
Kapitola 8
Na plnou šťávu ujedu padesát metrů a začíná se mi dělat líp, když náhle ucejtim něco na krku, nad límcem, je to studený a je to tvrdý. A někdo na mě promluví. Ten hlas!... Že by ještě jeden buzerant?
"Nehejbejte se... neotáčejte se. Jeďte furt dál..."
Neotáčim se, protože mám pocit, že ta věcička na mým krku, nemůžu bejt to nejlepší pro moje zdraví, jenže já nešilhám, a tak se mrknu do zrcátka. Hele... myslel jsem, že to bude mužskej... ale to je ženská. No, ženská... s takovym hlasem a s tímhle zjevem, určite to bude neteř jistý Sapfó, která psala svý sviňačinky v řečtině, aby jim nikdo nerozuměl... Zkrátka nějaká cudnost v ní ještě zbyla.
"Čím můžu sloužit?" ptam se.
"Já," povidá mi klidně, "nic neriskuju. Ale na vašem míste bych se víc starala o vlastních pět švestek."
"Tohle mi řiká každej, a přitom jsem nejdiskrétnější člověk na světě. Kdybyste znala Toma Collinse..."
"Dost hovadin," povidá. "Nehrajeme tady film."
"To určite ne," odvětim jí. "Ve filmu bysme se už aspoň třikrát políbili. A mezi náma, mě by to náramně těšilo."
A bum! dostanu ránu pažbou do kebule. Jestli dneska večer míněj pokračovat, budu ji mít jako tykev.
"Řekla jsem: dost hovadin a opakuju to. A když něco řikám, chci, aby se poslouchalo."
"Serete mě, má krásko," odpovim. "A předevšim nás nikdo nepředstavil. Jestli mi neřeknete, kdo ste, tak vlítnu autem do prvního policajt, kterýho zmerčim, a chi pak vidět, jak se z toho dostanete."
Zároveň trošku přidám a cadillac poskočí, ale ta bestie nezkrotne a flákne mi zezadu takovejch pár za uši, až by si člověk myslel, že byla zasloužilou učitelkou u Sociální péče.
"Jste mrcha," řikam.
"Zatočte doprava."
Nevim, proč proslechnu. Takhle se vyjíždí z města.
"Povim vám, jak se jmenuji," řekne. "Louisa Walcottová."
Dělám, jako bych se rozpomínal.
"Vy jste máma toho zasranýho buzeranta?..."
To už opravdu zařvu a poskočím, protže mi vrazila špendlík do zad. Cadillac se kroutí a já toho využívám k nějakým pokusům, ale tahle bestie má nějak moc cvičený oči.
